Zákeřná tvář ega

Kdo se rozhodl pro spirituální praxi, nechť počítá s možným překvapením na každém kroku, a to i tam, kde už dospěl k závěru, že VÍ, že už má jasno, že je to TAK a ne jinak.

Jakmile se totiž konečně rozhodne pro jednu z variant, je v háji… Dříve či později bude muset přijmout rozum drtící fakt, že to tak rezolutně neplatí, protože někdy je to tak a hned vzápětí platí i opak. Neboli – přijde na to, že duchovní praxe je o neustálém balancování mezi póly energií (názorů) v každé „reálné“ situaci našich životů procházející přítomným okamžikem v rámci plynutí času.

Může se tak stát, že určitou dobu bude zaníceně horovat a šířit jeden vyhraněný názorový pohled na věc, aby jednoho dne byl donucen přijmout i jeho opak; a přiznat si bez obalu, že se mýlil. 

Konkrétně:

Například v první fázi svého života se mohl rozkrájet pro druhé. Protože tak je to ve všeobecném povědomí i nevědomí a hlásají to i všechny duchovní směry – pokud si to tedy takto ve své pomýlenosti vyložil. Doslova zapomene na sebe a svoje niterné potřeby, jenom aby se zavděčil okolí, protože, co si budeme namlouvat, čeká tam kladnou odezvu, vyjádření lásky ke své maličkosti. Chce být „s nimi“, chce, aby ho měli rádi, protože v tom cítí bezpečí a výživu po všech stránkách.

Takže nevědomě padl do pasti jednoho pólu: dávání. Zákonitost rovnováhy zaručí, že bude mezi lidmi opačné energie – těch, kteří se zaměřili na braní. Ve svém přesvědčení „pojede“ tak dlouho, dokud nevyhoří, nepadne na ústa vyčerpáním nebo dokonce nezemře fyzicky. V nejlepší variantě si uvědomí, že tak to dál nejde být-žít a začne se pídit, „jak to teda, hergot, je?!“

A vleze do druhé pasti. Když jsem dával jen vám a přitom se mi nedostalo očekávané satisfakce, kašlu na vás! Teď tu budu jenom pro sebe. Ejhle – zase špatně, protože se právě zrodil sobec. 

Třetí varianta je z hlediska většiny nejvyváženější: člověk vnitřně dospěl k uvědomění, že na prvním místě je on a jeho spokojenost se svým bytím, ale že současně z ní pak vychází zcela automaticky (pokud tedy přijal sám sebe i se všemi svými nedostatky, nebo alespoň většinou z nich) přijetí, ohleduplnost, vstřícnost dávat, soucítění – prostě všechno, co lze zahrnout pod pojem láska ke druhým. Čím vstřícněji vnímá a přijímá celého sebe, tím je mu jasnější, že i ti druzí mají právo být takoví, jací jsou se vším všudy, a tak se k nim také chová. Přijal plnou odpovědnost sám za sebe a to je jediné možné východisko pro „správný“ přístup ke druhým. Protože když to tak udělá každý sám v sobě, zmizí touha po moci, po vykořisťování, ale i po sebedestrukci kvůli pocitům viny za cokoli.

Jenže je tu ještě jedna varianta, která jakoby popírá všechny ostatní. Může se totiž stát, že už tohle všechno pochopíte, dokonce v sobě i emočně realizujete (což je nejdůležitější), ale přesto pořád budete cítit, že „cosi“ nesedí. Něco je tu špatně, něčemu se zuby nehty bráníte, v hloubce zuříte, ba přímo běsníte vztekem a zoufalstvím, že se po vás chce ještě jakási přidaná hodnota. Něco, co se nechce po každém, ovšem vy jste si „to“ z nějakého důvodu vybrali. A nyní přišla chvíle, kdy si vše máte uvědomit a přijmout svůj osud.

Můžete se bránit, jak chcete. Jestli ale jste pevně rozhodnuti plně se odevzdat jakési zvláštní síle, jíž nelze vzdorovat (tak se vyjadřuju pro ty, kteří mají potíž s pojem Bůh), musíte pohlédnout své pravdě do očí. Možná pak uvidíte, že všechno dosud zjištěné sice platí: že opravdovým základem a jedinou možností posunu výš (z hlediska vnitřního vývoje) je přijetí odpovědnosti pouze za své individualizované energie, ale že může platit v určitých případech i nutnost přijetí odpovědnosti za pomoc v posunu „těm druhým“. 

Ono to zas až takový nesmysl nakonec není… Jestliže platí, že všichni jsme Jedno, jsme absolutně propojeni svým původem – vědomím, může nastat i takovýto požadavek. 

Když danou úvahu předhodíte egu, možná dokonce zajásá. Jóóó!!! Paráda!!! Jsem něco jako Mesiáš!!! Chce se po mně, abych převzal vedení, abych byl lídrem duchovního růstu dalších lidí. To je super!!! To se mi fakt líbí!!! Jsem Někdo!

Z takového „vhledu“ rostou Jonesové, Applewhitové, Hubbardové, nebo abych nechodila daleko, u nás známý Jan Dvorský (Parsifal Imanuel) nebo z poslední doby guru Jára.

Tak proč někdo může mít pocit, že takovou „roli“ odmítá, protože se jí bojí jako čert kříže? Tak moc, že ani není ochoten ji připustit! Čímž ale dosahuje opět brutálního rozporu v sobě, který pociťuje se zvyšující se tendencí v celé duši, těle, psychice, emocích, všude.

Možná je to proto, že na určité úrovni vnímá, CO takový úkol obnáší doopravdy. Co znamená reálně pojem „převzít odpovědnost za pomoc druhým v jejich duchovním růstu“. Na symbolické úrovni opět nemusím chodit daleko: Ježíš sám na sobě „ukázal“ všem, co je třeba udělat tím, že TO SÁM UDĚLAL. Nutnost zemřít v egu. Církev si všechno upravila dle svých manipulativních zájmů, takže dnes už to nikdo z jejich věrných oveček nechápe správně. Myslí si, že Ježíš zemřel na kříži, aby nás vykoupil… Jak jednoduché, že? Proč se snažit, když Kristus to udělal za nás… (A to už vůbec nemluvím o tom, jak to teda tenkrát vlastně vůbec bylo, protože i z historických pramenů – které katolická církev mám pocit ani neuznává, vyplývá, že všechno mohlo být opravdu pouze symbolické: smrt na kříži = smrt ega. Z koptských pramenů prosakuje, že Ježíš kázal ještě 11 let po své fyzické smrti… I když…, možné je opravdu všechno! )

Každopádně, jestliže zemřel, byla to velice bolestivá smrt (umírání egoických struktur bolí, nedá se nic dělat), kterou prožil SÁM V SOBĚ. Nenutil k tomu nikoho druhého.

A už je asi jasné, proč se někdo může tak vehementně bránit… Protože ví, že to bude bolet. A že musí skrze sebe nechat projít bolest nejen ryze svou individuální, ale i určitou část nezpracované bolesti z kolektivního nevědomí. Samozřejmě si říká – proč já? Proč zrovna já mám nést bolest ostatních? Proč já mám být skrze sebe zpracovatelem větší bolesti, než jsem vytvořil sám? Ne-e. Nechci. Odmítám!

Jenže – zlatý hřeb večera – ono to zas až tak horké také nemusí být… To zase jenom naše ego nám namlouvá, že musíme nést bolest druhých. Zase se nechalo poplést a smíchalo soby – soky s hamrama… Může totiž být, že vnímá poněkud větší potenciál lásky v našem systému, v srdci. Polopatě řečeno – větší schopnost přijmout nepřijatelné. Neboli – mnohem vyšší hrozbu „své smrti“. A proto si vymyslelo takovouto habaďůru, která vygenerovala přímo kosmický strach z neunesitelnosti úkolu.

Co s tím? Zas a furt dokola – jediné možné. Jediné, proti čemu nemá ego a jeho strach šanci: přijmout i tento „veleúkol“. A je po ptákách…

Jo, chce to odvahu hazardéra. Ale proč vlastně hazardéra? Vždyť kdo VÍ, že je DUCH, který je součástí Boha, nemusí se bát. Ovšem – vysvětlujte to egu…! Nedá se holt nic dělat. Musíte ho zlomit. A vybrečet SVŮJ VLASTNÍ strach, svou vlastní bolest a sebelítost nad újmou, jíž se nám dostalo tak strašným „posláním“. Ne bolest těch druhých.

A kouzlo se možná přece jen stane. Možná přece jenom budeme pak moci pomáhat „těm druhým“ v jejich duchovním růstu. Protože se osvobodíme od vlastního obřího strachu, který JEDINÝ nám brání být sami sebou ve své plnosti a nádheře, klidu a lásce. A je úplně šumák, z čeho onen strach pocházel. (Ovšem abychom ho byli schopni zpracovat, je nutné ho přece jenom nejdřív přesně pojmenovat, aby bylo co zpracovávat.)

Fascinující, že? Jak jednoduché!!! Stačí maličkost: prokousat se celou naší složitostí mysli…

Nepsala bych takovou úvahu, kdyby po ní nebyla „poptávka“ v kolektivním vědomí/nevědomí… Nic se neděje náhodou. I já jsem musela projít (a možná ještě budu muset procházet hlouběji, netuším) popsaným strachem a uvědoměním. Možná právě proto, abych o tom napsala a ukázala připraveným další zákeřnou tvář našeho ega.

Jarmila Faltýnková

https://www.sofie-dawa.cz/