MARTINA SVOBODOVÁ – VIDÍŠ TŘÍSKU V OKU BRATRA SVÉHO, ALE BŘEVNO VE SVÉM NEVIDÍŠ

Uvažuji nyní o tom, jak často si většina z nás přeje, aby někdo druhý dokázal změnit něco ve svém chování. Důvody, které nás k tomu vedou, jsou různé. Buďto nám nějaká nedostatečnost či nepříjemnost v chování druhého je na obtíž, nebo vnímáme, že díky této nedostatečnosti se ten druhý, kterého máme rádi a leží nám na srdci jeho blaho, zbytečně trápí psychicky a následně i fyzicky. Ona totiž psychika velice ovlivňuje naši fyzickou kondici, či ještě přesněji naše zdraví.

Na své blízké dokážeme v tomto směru myslet velice intenzivně. Vidíme slabé místo a následný problém u druhého tak jasně, že nechápeme, jak je možné, aby to on neviděl.

Představme si však ten paradox, že někdo druhý to samé prožívá vůči nám. Je docela možné, že v mnoha případech to může být ta stejná osoba, na kterou my tak urputně myslíme s tím nejlepším úmyslem.

Jsme tak velice silně navyklí vidět jen chyby u druhých, a mnohdy také tím pádem i příčiny svých nezdarů přičítáme druhotným jevům, druhým lidem či osudu, místo abychom chtěli vůbec připustit, že nějaká naše urputnost, nedostatečnost, nebo dokonce náš pěstovaný nešvar nám způsobuje mnohé nesnáze.

Zkrátka a dobře. Vidíme třísku v oku bratra svého, ale břevno ve svém nevidíme.

Vezměme si pro příklad vztah mezi lidmi. Vždy, při jakékoliv disharmonii v mezilidských vztazích, vidíme chybu na druhé straně a nikdy ne u sebe.

Ano, je to svým způsobem tak, že nikdo z nás, nebo alespoň ta největší část lidí, nechce být zlým člověkem. Nevidíme své chyby, neuvědomujeme si, čím vším můžeme druhé okolo nás utiskovat. Protože kdybychom toho byli schopni, zcela určitě bychom se nechtěli chovat tak, abychom v jakékoliv maličkosti druhé utlačovali, utiskovali, byli jim na obtíž svojí nedostatečností. Každý přece toužíme být člověkem, kterého druzí lidé rádi vidí, kterého si váží a radují se, že mohou prožívat společné chvíle právě s ním.

U sebe samého je to člověku vždy jasné. Do puntíku! Ale u druhého máme občas tendenci podsouvat jeho skutkům zcela jiné úmysly, než které on opravdu měl, zlobíme se ohledně jeho neschopnosti změnit již konečně své nešvary.

Můžeme na toto téma hovořit hodiny a bude nám vše jasné, ale jen přijde první prožívání, je vše zapomenuto a naše já se opět ozve, protože bylo utlačeno, poníženo, nebráno vážně či posmíváno, přehlíženo a mnoho ještě dalšího od našich blízkých.

Jak se jen dokážeme sami v sobě mýlit. O druhých máme jen nevalné mínění, ale u sebe bychom si odpustili a vysvětlili velice snadno a rychle každé jednání, které spoluprožíváme s našimi blízkými, s našimi spolupracovníky, či i s našimi politiky.

Zkrátka, stále jen žehráme, hubujeme na ty druhé a sebe hýčkáme v bavlnce a i tu nejméně krásnou myšlenku si dokážeme vysvětlit tak, že v našich očích jsme ti nejčistší, kteří zde snad ani nemohou žít, neboť společnost nás nechápe. Nechápe naši velikou a renesanční duši, nechápe a nemůže rozumět našim myšlenkám.

Ještě vidím v tomto směru jednu slabinu, a tou je více mluvení nežli konání. Debatovat o problémech všedního života, které nás obklopují, dokáže každý a mnozí jsou v tom skutečnými mistry.

Ale pro to, aby se vše na této zemi mohlo od tohoto balastu očistit, musíme více zapojit sami sebe.

Pokud jsme v situaci, kterou zvenčí dokážeme vidět lépe než ten, který se v ní právě nachází, a vše s tím související je pro nás zdrojem nářku a trápení, tak máme jen dvě možnosti co s tím.

Je-li to věc, kterou nedokážeme změnit, neboť je ve společnosti velice silně zakořeněná a my nejsme těmi, kdo by měli tu moc ovládnout situaci tak, aby byla vedena k obnově a regeneraci, pak se tím netrapme více, než je zdrávo. Nehloubejme nad věcmi, se kterými není v našich silách pohnout k lepšímu, ale pokud opravdu toužíme, aby se cokoliv zregenerovalo, obnovilo, zkrátka vyléčilo, hledejme cesty, jak situaci pomoci.

Nejhorším řešením je, když lidé jen sedí s rukama v klíně a neustále se nechávají unášet tím, jak je společnost špatná, jak nejde nic změnit. Nerezignujme na tuto situaci, na tuto společnost. Mějme druhé rádi jako sebe sama. To znamená, netlačme je do situací, které nechtějí prožívat, nelamme nad nimi hůl, ale veškeré své úsilí napřeme na zachycení vláken inspirace, která nám mohou ukázat směr, najít východisko. Pokud nám jde opravdu o to, aby se našim blízkým dostalo pomoci, tak jistě přitakáme tomu, že není důležité, odkud pomoc přichází, ale zda vůbec může přijít a kdo ji bude smět zachytit. Takovou pomoc může zachytit jen ten, kdo je pro to vnitřně otevřen a s čistým srdcem, ve své dětské upřímnosti touží pomáhat druhým lidem.

Takže mysleme na druhé vždy s čistými myšlenkami a nechejme se obdarovávat jejich vzácnými dary, které, pokud budeme chtít, najdeme u každého člověka. Ty podporujme a berme si z nich inspiraci i pro sebe. Stejně tak, jako my máme své dary, ale i nešvary, ale máme se stále stejně rádi, tak mějme rádi i ty druhé, i s jejich nešvary. Málokdo z lidí je zlý a nesnesitelný jen proto, že si to sám přeje. Mnohý si to není schopen uvědomovat, že nějakými svými nedostatky způsobuje svým bližním škodu či utrpení. Dávejme pozor, abychom tak nečinili my sami, pokud se nás tyto nešvary a nedostatky od druhých dotýkají tak silně, že nás to vyvádí z rovnováhy.

Autor: Martina Svobodová
Web: via-nobilis.cz