KRÁL A ŠAŠEK

  Byl jednou jeden Král,
kterému se nechtělo příliš vládnout. Nechal proto vládnutí na své ministry a svůj čas trávil v nicnedělání. Nikdy se o nic nestaral, ať to bylo malé či velké. Měl svého šaška, jenž mu byl neustále po boku. Tento šašek byl velice moudrý člověk, neboť nikdy neudělal nic bez hlubokého přemítání o tom jak, proč a nač. Královi bylo toto počínání pro smích a svého šaška přezdíval "blázne bláznů". Dokonce nechal tento titul vyrýt na zlatou destičku a donutil šaška, aby ji nosil na čele. Mnoho lidí se tím pomýlilo a považovali šaška za opravdového blázna a jeho slovům nevěnovali pozornost.

  Po čase se Král cítil nemocný a ulehl na lože. V království pátrali po lékaři, který by mohl krále vyléčit, leč marně. Král se ocitl na prahu smrti. Měl hrozný strach ze smrti a nedokázal myslet na nic jiného. Jednoho dne zavolal pro svého šaška.

Král : "Nu, brzy půjdu, můj příteli." Řekl Král svým sténajícím hlasem.
Šašek: "Cože? Jsi slabý a nemůžeš ujít ani pár kroků, zavolám pro nosítka, počkej prosím, než se připraví." 
Král: "Žádná nosítka mne tam nemohou odnést," odpověděl Král.
Šašek: "Tak zavolám vůz," naléhal šašek.
Král: "Vůz také nemá smysl," opáčil Král.
Šašek: "Jistě, pak je jediným prostředkem k cestování kůň," naříkal šašek, který, jak se zdálo, dychtil svého pána zachránit a ušetřit ho námahy cestování.
Král: "Ani kůň tam nemůže vstoupit." Šašek: Šašek byl se svým důvtipem v koncích, pak mu náhle bleskl nápad : "Honem Pane ! Já tě tam odnesu."Král: Král zesmutněl: "Můj milý příteli, na to místo musí jít každý sám, když se přiblíží jeho čas. Nikdo tam s ním nemůže."
Šašek: Šašek upadl do velkých pochybností: "To je zvláštní, že? Říkáš, že nosítka tam nemohou, vůz tam nemůže jet, ani kůň, a tvrdíš, že tě nemůže doprovodit ani další osoba! Můžeš mi tedy alespoň říci, kde to místo je?"
Král: "Nevím," zdráhavě odpověděl.
Šašek: Šašek si okamžitě sundal destičku s nápisem "blázen bláznů" a připevnil ji na čelo Královi: "Králi, víš toho o tom místě tolik, dokonce i které věci tam nemohou jít, ale nevíš, kde to je a přesto tam brzy půjdeš. Ó, ty si zasloužíš tento titul mnohem více!"

  Král překonal stud : "Běda," řekl si. "Vyplýtval jsem svá léta jídlem a spánkem a věnoval je potěšení. Nikdy jsem se neptal, kdo jsem, odkud jsem přišel, kam jdu a proč jsem tady. Vzácný čas, mně přidělený, se přiblížil ke konci. Nemám již žádný čas na dotazování. Smrt klepe na dveře, děti začínají plakat, mí poddaní jsou ve velké úzkosti. Mohu se za takových podmínek věnovat dotazování ? To je nemožné. Ano zasloužím si titul blázna víc, než kdokoli jiný, neboť jsem proplýtval život v neužitečných zábavách bez jediné myšlenky po skutečnosti."

Král nechal vyhlásit, že dotazování je nejlepším prostředkem k poznání pravdy, že dotazování musí směřovat k oddělení pravdy od nepravdy, věčného od pomíjivého, že lidé by měli dojít závěru, že Bůh je jediné pravé a věčné Bytí a vlastním nezávislým hledáním mají tyto subjekty nejenom pochopit intelektuálně, ale také musí svým neposkvrněným životem získat milost Boží. Poté co Král oznámil tato ponaučení, vydechl naposledy.
    (převzato z knížky Prašánti Váhiní)