Každý den je v životě první

Každý den je v životě první. Žij ho tak, jako by ses právě dnes znovu narodil. Máš svůj vlastní úkol. Je jím dnešní den. Když správně pohlédneš na tento okamžik – tady a teď a přitom věčně v pohybu – uvidíš, že je v něm všeho dostatek. Dnešní den je právě dnešním dnem. Je dokonalý a sám o sobě ukončený.

Každý okamžik je ve tvém životě první a každý okamžik je ve tvém životě poslední. Pravda se každou vteřinu mění a zároveň je věčností života.

Nestálost znamená pouze tuto chvíli: v tomto neopakovatelném okamžiku se jedná o „vše nebo nic“. Máš pouze tento doušek vzduchu – pak bude všemu konec. Když vydechuješ, musí být pro tebe důležitý právě jen ten výdech, když se nadechuješ, musí být ten vdech tím posledním ve tvém životě. Často děláme chybu, když se domníváme, že někde tam musí být ještě něco, cosi… myslíme si, že musíme hrát roli „otce“ svých dětí a „děda“ svých vnuků. Přitom však to vše existuje v každou chvíli jen samo pro sebe: vnuk jako vnuk, děda jako děda, syn jako syn. Stejně jako výdech je ukončený výdech a vdech je zas jen tím jedním vdechem. Osvoboďte se! Pouze když něco existuje úplně a zcela jen samo o sobě, odděleně a průzračně, tvoří to zároveň celek s celým vesmírem.

Učit se znamená hledat cestu. Vlastně to znamená hledat sám sebe. Existuje cesta nezávisle na tvém životě? Pohyb po cestě není nic jiného, než ujasňování otázky, o co vlastně doopravdy v tomhle životě jde.

Jsme věčně nespokojení. Dokonce i sami se sebou jsme nespokojení, proto se věčně pokoušíme změnit. To však je právě ten bod, v němž začínají iluze. Nemůžeš být jiný, než ten, kdo v této chvíli žije, nespokojen sám se sebou, svůj život. Na tvém místě by nemohl být nikdo jiný. A vše, co si v tuhle chvíli myslíš, chceš a děláš, to jsi ty sám, nezaměnitelný, takový, jaký jsi, což znamená, že neexistuje žádné „správné Já“ kromě onoho „nespokojeného Já“ právě tady a teď.

Divíš se, proč ten člověk naproti má tak zlý výraz? Možná proto, že ty sám se na něj zlobíš a on se stejně rozzlobenýma očima dívá na tebe. Co cítíš k druhým, odráží se v jejich vztahu k tobě.

«Pták zpívá, kvítek se usmívá, každý zvlášť, docela přirozeně». Nenapadají je přitom myšlenky typu „Teď svou písní udělám dojem“ nebo „Copak nevidíš, jak krásně tady kvetu?“ Pták prostě zpívá a kvítek prostě kvete. Tak cestou a prostřednictvím sebe sama naplňují sami sebe.

V životě není ani štěstí, ani neštěstí. Všechno je věcí tvého osobního stanoviska. Existují lidé, kteří se uprostřed všeobecného štěstí dokážou svíjet utrpením.

Život je sen, který sám vytváříš vlastními pojmy. Když říkáš, že se ti život líbí, pak se ti líbí. Když tvrdíš, že tě omrzel, tak tě opravdu začíná mrzet.

Ať se ti přihodilo cokoli, poměřeno věčností to není nic zvláštního. Stejně tak, jako když ti někdo něco daruje. Radostí skáčeš až do stropu, ve skutečnosti však na tom nic zvláštního není.

Mnohé věci tohoto života jsou prostě jen produkty rozumu: pojmy, které jsme zahalili do nějakých šatů. Musíme se vrátit k sobě samým, probudit se k sobě samým a vidět svět takový, jaký je, absolutně holý, bez našich fantazií. Vše, čemu jsme se naučili, co jsme někde pochytili, to všechno musíme zapomenout. Necháváme se zkrátka vodit za nos všemi těmi nahromaděnými znalostmi, které jsme získali ve škole a viděli v televizi.

Jen rozumoví trpaslíci se nechávají unášet tím, co je napsáno v knihách. Musíš se naučit rozlišovat skutečnost od svých fantazií. Když čteš, čti sebe sama, vytvářej sebe sama. Teprve tehdy budeš sám sebou, až opustíš veškeré teorie.

Je důležité, aby rozuměl lidem kolem sebe. A chceš-li někomu něco vysvětlit, musíš mít dobrou intuici: teprve když porozumíš hledisku, ze kterého se na věc dívá ten druhý, dokážeš mu ji vysvětlit tak, aby tě pochopil.

Když někoho hubuješ, neměl bys cítit v srdci zlobu. Vždycky by sis měl nechat dostatek prostoru, aby ses v následující chvíli mohl zasmát. Vždycky, když na někoho křičím, v srdci se přitom směju.

Když svítí slunce, nech ho svítit; když padá sníh, nech ho, ať si padá. Musíš všechen prostor brát jako celek, ne pouze v nějakém svém osobním výřezu z něj. Lidé však raději něco přetvářejí, než aby přijímali přírodu takovou, jaká je.

Tvé tělo, takové, jaké je, vyzařuje světlo pravdy. Jediné, co tomu světlu brání, je tvůj rozum, snaživě budující nástrahy. Když zkrátka dokážeš zapomenout na své tajné záměry a plány a rozhlédneš se kolem sebe s pořádně otevřenýma očima a ušima, bez toho, že bys chtěl něco získat, uvidíš sám, že všechno je dobré právě takové, jaké to je.

Buď zcela sám sebou. Všude a kdykoli musíš pevně stát nohama na zemi. Neutrácej nesmyslně ani jediný okamžik svého života.

Každý den znovu musíš tvořit svůj život. Tvůj dnešní den se musí protahovat do nekonečna. Nedělej z něj kopii svých včerejších myšlenek. Tvé dnešní myšlenky musejí být absolutně svobodné.

Osvobodit se od myšlenek znamená sám v sobě přijmout nekonečno.

Sawaki Kôdô Rôshi, zdroj pronaladu.cz