Jak říci všechno, ale neagresivně

K mistrům neagresivní komunikace patří psycholog Marshall Rosenberg. Narodil se v chudinské čtvrti Detroitu, kde vládlo násilí, a už jako velmi mladý se zabýval způsoby, jak řešit spory a přitom se vyhnout násilí.

Vyučoval a pracoval jako psycholog v různých částech světa, za různých okolností, kdy bylo třeba zvládat řešení konfliktů, ať se jednalo o školy v chudinských čtvr­tích, o podniky v procesu restrukturalizace, o Blízký východ nebo jižní Afriku.

První zásadou neagresivní komunikace je nahrazení jakéhokoli soudu, tedy kritiky, objektivním konstatováním.Místo abychom prohlásili: „Ukázalo se, jak jste neschopný“ nebo „Ta zpráva není dobrá“, což okamžitě postaví osobu, s níž hovoříme, do defenzivy, je lépe se držet v objektivní, konkrétní rovině: „Zdá se mi, že v té zprávě chybí k přesné formulaci našeho sdělení tři myšlenky.“ Čím jsme konkrétnější a objektivnější, tím spíš bude náš výrok interpretován jako legitimní pokus o komunikaci než jako po­tenciální kritika. Rosenberg cituje studii, která zkoumala vztah mezi literaturou jednotlivých zemí a násilím v různých vrstvách obyvatelstva těchto zemí. Studie došla k pozoruhodnému zjištění. Čím víc obsahují literární díla hodnocení lidí a lidé jsou v nich posuzováni jako „dobří“ nebo „špatní“, tím víc se v dané zemi otevřeně projevuje násilí.⁷

Druhou zásadou je vyhnout se jakémukoli soudu o druhém a soustředit se jen na to, co v dané chvíli pociťujeme. To je prvotní klíč k emoční komunikaci. Jestliže hovořím o tom, co cítím, ni­kdo mi to nemůže vyvracet. Jestliže prohlásím: „Zase jdeš pozdě, sobec jako vždycky...“, druhý nemůže dělat nic jiného než mé tvrzení popřít. Ale pokud řeknu: „Měli jsme se sejít v osm hodin a je půl deváté. Stalo se to tenhle měsíc už podruhé. Jsem zklamaná a ponižuje mě to“, ten druhý mé pocity zpochybnit nemůže. Ty jsou jen mé. Je potřeba se snažit popsat situaci větami, které za­čínají spíš „já“ než „ty“ nebo „vy“. Hovořím-li o sobě a pouze o sobě, nekritizuji toho, na něhož se obracím. Hovořím o svých emocích, které jsou autentické, a mluvím otevřeně. Jestliže to dokážu a jsem opravdu k sobě upřímný/upřímná, vystavuji se dokonce určitému nebezpečí, jsem zranitelnější, protože druhé­mu dávám najevo, jak mi ublížil. Jsem zranitelnější, protože mu odhaluji svou slabinu. Ale právě ta přímost protivníka obvykle odzbrojí a on projeví ochotu spolupracovat, pokud si ovšem i on přeje vztah zachovat. Přesně to dělal Georges s tetou Esther („Ale když mi voláte už potřetí... mě to frustruje...“) nebo operátorka letecké společnosti („Když na mě, pane, zvyšujete hlas, nemůžu se soustředit a dál hledat, abych vám pomohla“). Hovořili o dvou věcech: o tom, co se stalo - objektivní neoddiskutovatelná fak­ta - a o tom, co cítí. Ani jeden nevyslovil nic o tom, co si myslí o druhém, protože by to k ničemu nevedlo.

Podle Rosenberga je ještě účinnější vyslovit nejen to, co cí­tíme, ale také druhému sdělit, jak nás mrzí, že nevyšel nějaký společný plán.„Když přijdeš pozdě a přitom máme jít do kina, jsem zklamaná, protože se ráda dívám na film od začátku. Je to pro mě důležité, abych si celý film vychutnala.“ Nebo: „Jestliže mi nezavoláš celý týden, abys mi řekl, jak se máš, bojím se, že se ti něco stalo. Potřebuji mít jistotu, že je všechno v pořádku.“ Nebo v pracovním prostředí: „Když pustíte do oběhu zprávu s pravopisnými chybami, je mi trapně, protože tím utrpí můj image a image celého týmu. Velmi mi na našem způsobu prezentace a na naší pověsti záleží zejména proto, že jsme museli tvrdě pracovat, abychom získali svou nynější pozici na trhu.“

Zdroj: David Servan - Schreiber - Uzdravení bez léků a bez lékaře, nakladatelství Rybka Publishers