Dopis na rozloučenou, věnováno egu

Milé ego, chci se s Tebou rozloučit. Strávili jsme spolu mnoho let, už jen mlhavě si vzpomínám na to, jak jsme se seznámili v mých dětských letech. Bylo jsi se mnou většinu mého dosavadního života, v dobrém i ve zlém a vždy si se snažilo, abychom vše dělali nejlépe ze všech. Vzpomínám, jak nám nic nebylo dost dobré, hezké, velké nebo pravé. Na všem jsme vždy našli něco nedokonalého a snažili jsme se vše dělat jako jiná, ta úspěšná ega. Soutěžili jsme a nedokázali pochopit jak je možné, že jsme prohráli. Byli jsme rozzlobení, soupeře jsme obviňovali z podvádění nebo z nepatřičného štěstí.

Radost jsme ale také měli, hlavně když jsme zrovna byli lepší než ti okolo. Občas nám svět přišel cizí, až nebezpečný. Všude okolo byla spousta cizích lidí, kteří nám chtěli uškodit nebo se na nás nějak obohatit. Vzpomínám si, jak jsi říkalo, že to musíme někam dotáhnout abychom něčím byli. Jít si tvrdě za svým! Když se něco nepovedlo tak jsi dokázalo být dost kruté, až teď si uvědomuji, že jsi z toho vždy obvinilo mne a o sobě nikdy nemluvilo. Býval jsem pro Tebe hloupý, slabý, škaredý už na to raději nebudeme vzpomínat.

Zajímavé ale bylo, jak jsi Ty rádo stále vzpomínalo a nebo bylo v myšlenkách na budoucnost. Pořád jsi mi opakovalo události, které se staly klidně i před spoustou let a nutilo mne za ně pykat pořád dokola. Jediné čím jsi mne utěšovalo, byla budoucnost. V budoucnu to dokážeme, porazíme je! Budeme nad nimi, ti úspěšnější! Špatné pak bylo, když se to nepovedlo, jak jistě vzpomínáš. To jsi na mne bývalo opravdu zlé. Úplně nejkrutější jsi ale dokázalo být, když mi bylo nejhůř. Nikdy jsem se od Tebe nedočkal žádné podpory.

Přišlo mi divné proč mne tak hubuješ, když by jsi beze mne nebylo ani Ty. To jsem ale tehdy samozřejmě nevěděl, dokonce, představ si, že jsem se s Tebou ztotožňoval, prostě jsem si myslel, že jsme jedno. V těch těžkých chvílích, když jsi mi říkalo, že tady mám důkaz, jak jsem nemožný se ale občas stala podivná věc. Jako bych na chvíli cítil, ano cítil, vím, že to neuznáváš a už mi to nevadí, že je tu ještě něco jiného než ty. Něco krásného a hřejivého, jakoby to byla láska. Ne pouze taková láska jakou jsi znalo ty, taková ta že se dva milenci mají rádi a pak se třeba začnou nenávidět. Byla to jiná láska, Tobě bych to nejlépe vysvětlil slovem vyšší láska, já bych to nazval pravá láska.

Prostě jakási sounáležitost se vším a všemi okolo. Na malinkou chvíli ti okolo nebyli cizí lidé a těm co nás ranili, bylo odpuštěno, ovšem jen na malou chvíli. Pak jsi zase převzalo otěže Ty a napravilo škody. Dnes už vím, že to něco jiného bylo mé pravé já. Představ si, byl jsem to já! Čas šel dál, jakoby měl nohy a já začal pociťovat, že ta realita, kterou jsi mne stále připomínalo, však víš ta Tvoje hmotná, že ji mám nějakou jakoby pozměněnou. Bylo tu něco, co jsi Ty prostě nedokázalo vysvětlit.

Vzpomínám, jak jsi to zpochybňovalo a logicky vyloučilo. Já ti to ale nezazlívám, chápu Tě, jsi běžné ego západního stylu a neumíš to jinak. Mimochodem za zakladatele logiky považujeme Aristotela ve 4. století před letopočtem, ano až tak pozdě. Před ním tu byla spousta moudrých civilizací jako Keltové, Egypťané, Sumerové, Mayové a mnoho dalších. Ty to všechno zvládli bez logiky, měli něco, čemu se říká moudrost a vědění. Mimochodem myslím, že kdyby tě slyšel Aristoteles jak něco logicky vysvětluješ, tak by se asi nestačil divit, kam logika dospěla. To ale není podstatné, důležité je, jak je to teď.

Zdá se mé drahé ego, že už tě nepotřebuji. Víš, je mi tak nějak líp bez toho tvého neustálého posuzování všeho a všech okolo. To byla vůbec tvá nejoblíbenější hra, dnes už vím že to bylo právě to, co mne oddělovalo od celku. Neustálé nutkavé myšlení a označování všeho pod různými slovy, ať už takovéto nálepkování to je ten blb a tahle zase typická hysterka, nebo tvá neustálá snaha vše nějak zařadit, ihned popsat a vysvětlit. Napadá mě, že to byl asi ten hlavní blok, ten závěs, přes který jsem neviděl svou duši. To že jsme všichni z jednoho zdroje a jeho dotek neseme v sobě celý pozemský život. Tou pravou cestou bylo sloučení ne oddělení.

Vzpomínám, jak jsi se snažilo z posledních sil ještě zvrátit tuto pro Tebe nevýhodnou situaci a to tím nejneuvěřitelnějším tahem. Použilo si katolického Boha. Přesněji řečeno toho Boha jak jej popisují v katolických kostelech a nejen tam, potkali jsme spoustu lidí, kteří nám to vysvětlovali jak to jako s Bohem je. To ti řeknu, byl od Tebe mistrovský kousek, nikdy jsem také nepodceňoval tvou prohnanost. Vzpomínám jak si říkalo, že přece nejsem ten fanatik, co si myslí že je tu nějaká entita co nás všechny řídí a říká co máme dělat, aby nás pak ten milující Bůh strašlivě potrestal zato, že neplníme jeho vůli. Dobrá práce prohnané ego, tady jsem nemohl než souhlasit, nedávalo smysl každou neděli muset chodit do kostela a poslouchat toho pána stále opakujícího ty samé naučené věty.

V ten moment se ale opět vynořila tvoje věčná rivalka duše, jako na zavolanou. Duše položila otázku: Jak by někdo mohl být blíž stvořiteli než jiný, jak by někdo mohl rozumem vědět víc o Bohu nežli třeba ty? A tak jsem přestal hledat Boha v kostelech a začal jej hledat v sobě. Tvůj poslední pokus s tím, že Bůh je na nebesích, jak jinak než oddělen od nás už ani nebudu brát vážně milé ego. To byl ten čas, kdy jsem poprvé ve svém životě byl ochotný nahlédnout za závěs logiky, skrz mlhu myšlenek a les předsudků a na kratičký okamžik to pocítit.

A bylo to, z ticha se vynořil pocit. Krásný hřejivý dotek vlastního hlubokého bytí.

Moji osudoví průvodci Eckhart Tolle, Antonín Baudyš, Jarda Dušek a má duše, vím že ani jednoho z nich neuznáváš, mě navedli tím směrem, který vede k sebepoznání. Který vedl k Tebe poznání drahé ego. Je to poprvé v mém životě kdy cítím, že teď je to dokonalé. Je to láska, pokora a vědomí celku. Vím, že to pro Tebe, milé ego, není příjemné čtivo, ale já už prostě vím, že nejsem od nikoho oddělen. Od lidí, od zvířat, od rostlin a ani od Boha. Mohu soutěžit a bavit se tím aniž bych potřeboval vítězit, mohu jít za svým cílem, ale přitom zůstávat stále v přítomnosti a nevyužívat ji jen jako prostředek k dosažení budoucnosti. Mohu mít své sny, ne ty mně nerozumíš, myslím tím opravdu SVÉ sny. Ne ty které bych podle Tebe jako měl mít. Mohu dělat cokoliv a vím, že už není se čeho bát, není důvod se nad někým povyšovat nebo se před někým ponižovat. Mohu prostě konečně být sám sebou.

A víš proč to vím? Protože to beru jako dar, ne jako něco čeho jsem dosáhl svými schopnostmi nebo svou výjimečností. Vím, že tohle není tvoje práce, milé ego. Je toho schopný každý, každý z nás to má v sobě, jen to objevit. Děkuji za tento dar, pokorně jej přijímám a budu se snažit jej šířit.

Tohle jsem Ti chtěl říct mé drahé ego a rozloučit se s Tebou. Asi tomu nebudeš rozumět a chtělo by jsi abych Tě teď navždy zatratil, ale to já neudělám. Naopak, děkuji Ti. Děkuji, protože bez Tebe, bez té bolesti co jsi mi způsobovalo, bych nepoznal, jak to může být krásné. Loučím se s Tebou s vědomím, že už jsi zastaralé, už nejsi potřeba. U mě by jsi se stejně nemělo dobře, světlo Ti škodí.

V Brně, dne 17.ledna

Zdroj: https://svetlojelaska.blog.cz/rubrika/clanky