15 «odposlechnutých» vyprávění, která si prostě nemůžeme nechat pro sebe

Považujeme si lásky, smyslu pro humor, dobrých skutků a vůbec všeho, co lidem přináší dobrou náladu a štěstí. Myslíme si, že o takových věcech se má mluvit a že se mají šířit dál. Proto se s vámi chceme podělit o patnáct malých historek ze života, které jsme porůznu zaslechli nebo četli.

·         Pokládám se za tu nejšťastnější dceru na světě. Moji rodiče se ustavičně dopouštějí nějakých žertíků, vzájemně adresovaných šoufků a různých veselých vymyšlenin. Možná ne každý by je chápal stejně, ale oni se baví královsky. Pro ilustraci: maminka v noci vstane, jde se napít. Táta bleskem vyskočí, nastraží jí do postele horu knih nebo časopisů, navrch posadí našeho macka a všechno to pečlivě a nenápadně přehodí pokrývkou. Samozřejmě zalehne, jako že nic. Maminka se vrací, odhazuje deku, kocour vyletí, hromada se rozsype po celé posteli. Máti „děsně zuřivě“ ječí: „Já tě zabiju, ty starej pardále!“ a hází po otci polštáře. On jí je vrací. Vyvádějí tak asi pět minut, načež celí udýchaní a rozesmátí opět ulehnou a spí. Mamince bylo pětapadesát, tátovi táhne šedesátka. Říká se, že rozum přichází s věkem. Ale není snad tohle ten nejrozumnější způsob obrany proti věku?

·         Mluvila jsem se svým šestiletým synem o ročních obdobích:
—Podle čeho poznáš podzim, Ondro?
—No, odlítaj ptáci, padá listí a musej se měnit pneumatiky za zimní.
—A podle čeho poznáš zimu?
—Padá sníh, ale pneumatiky se měnit nemusej.
Cítím už jisté pneu podráždění, ale ptám se dál:
—A jaro?
—To se zase ptáci vracejí, na stromech jsou zelené lístečky… A MUSEJ SE ZAS VYMĚNIT PNEUMATIKY.
Prostě z něj roste chlap!

·         Všechno o mém kocourovi. Koupala jsem se. Blaženě jsem si ležela v teplé vodě. Kocour, jak je v takovém případě jeho zvykem, podřimoval v umyvadle. Voda chladla, natahovala jsem se, abych si připustila horkou. Musela jsem uklouznout a uhodit se, zkrátka jsem ztratila vědomí. Probralo mě, jak mě někdo jemně, ale intenzivně fackuje. Otevřu oči, vidím, že pusu mám už skoro pod vodou. Kocour sedí na kraji vany, mňouká jako šílený a pacičkama mě fackuje o stošest, aby mě probral.

·         Moje čtyřletá dcerka miluje, když při procházce městem narazíme na pouliční muzikanty. Hází jim mince, pohupuje se do rytmu a je prostě blažená. Posledně jsme narazili na bubeníky. To udělala rekord: tančila do rytmu bubnů přes dvacet minut! Nezbyly nám žádné peníze. Šťastná byla nejen dcerka, ale i ti mládenci s bubny.

·         Odjela jsem na studia dva tisíce kilometrů daleko od domova. Volala jsem domů, mluvím s maminkou a vtom slyším, jak tam někde pláče malé dítě. Mamka mě uklidnila – to se jen táta v pozadí snažil napodobovat tuleně, prý abych nebyla moc smutná.

·         Večer. Nádraží. Kupuju si jízdenku na příměstský vlak. V peněžence mám 38,-Kč, přesně cenu jízdenky. Házím mince do přístroje a najednou vidím, že jednu pětikačku automat nezapočítal. Prohledávám kapsy, jestli nenajdu pětikorunu. „Krucinál, kde teď seženu pět korun?“ rozčiluju se polohlasně. Za zády se mi ozvalo: „Starší brácha ti pomůže“. Otočím se, za mnou bezdomovec. V natažené ruce drží pětikorunu. Jsem ohromená. V životě jsem tolik peněz od nikoho nedostala…

·         Opravdu nesnáším tu jeho hroznou polívku. Ale když ji uvaří, jím a usmívám se. Jednou jsem přišla dřív z práce a přistihla ho, jak s láskou a zaníceným úsměvem vykrajoval z mrkve srdíčka… jedno po druhém. Polívka je to hrozná. Ale láska nádherná.

·         Seděly jsme s kámoškou na zahrádce před restaurací. Byl večer horkého letního dne, pofukoval příjemný větřík. Popíjely jsme víno a klábosily o životě. Musím poznamenat, že moje kamarádka je mimořádně hezká dívka. Najednou jí číšník přinesl lístek od mladíka sedícího o tři stoly dál: „Seznámíš se? ANO=úsměv, NE=salto nazad“. Měl fakt smůlu, nemohl vědět, že kamarádka aspiruje na mistra sportu v akrobatické gymnastice.

·         Maminka mi dala proutek jakési rostliny a řekla, že až mi poprvé rozkvete, potkám svůj osud. Větvička se ujala dobře, ale včera ji sežral kocour. Tak nevím…

·         V roce 2009 jsme přijali za vlastního chlapečka z dětského domova. Bylo mu tři a půl. V domově se se sladkostmi téměř nesetkal, bonbóny vůbec neznal. Byli jsme na nákupu, dala jsem mu malý dětský košík a říkám: „Vyber si, co chceš. Všechno, co chceš, všechno, co tě napadne, si můžeš dát do košíku, máma ti to koupí“. Z celého obchodu si vybral balíček čaje, rohlík a jedno Kinder vajíčko. Pravil, že to mu stačí. Dodneška když dostane kapesné, kupuje věci, které pak nosí domů. Říkám mu: „Vždyť si to sněz!“ To prý ne, musíme se rozdělit.

·         Na Halloween jsme dlouze přemlouvali kamarádku, ať jde s námi slavit do jedné hospody. Ona nemá ráda večírky, nesnáší moc lidí pohromadě a vůbec, je to taková odpůrkyně hlučných a nápadných zábav. Ale tentokrát, bůhví, jak se nám to povedlo, se odvázala. Nejen že řekla ano, ale natočila si vlasy na natáčky, oblékla si župan s obrázkem Supermana a chlupaté boty nad kotníky, v podpaží držela plyšového medvěda a vyrazili jsme. Celá hospoda se válela smíchy. Vyhrála druhou cenu za kostým a byla hvězdou večera. Všichni se s ní fotili. Teď si říkáme, co bude příští rok..?

·         Když jsem začala studovat na vysoké, jezdila jsem od nás z Kolína vlakem a pak metrem. Hned při první cestě jsem ve vlaku zaregistrovala pozornost nějakého kluka. Vždycky jsme doslova o závod oba utíkali z vlaku na metro. Bylo jasné, že mu dělá dobře, že mě předhoní. Ten první rok mě předhonil vždycky, ale taky vždycky se pak na nástupišti díval, jestli tam jsem a pokukovali jsme po sobě. Celé léto jsem trénovala a říkala si, že ho musím předhonit, frajera. Na podzim se mi to párkrát povedlo. A potom jednou v zimě jsem si řekla, že pokud jde o mě, bylo už pokukování dost. Pořádně jsem to rozpálila a jak jsem ho předbíhala, neodolala jsem, strhla jsem mu z hlavy čepici a místo na nástupiště jsem vyběhla z metra na ulici. On za mnou s děsným řevem: „Vrať mi tu čepici, je mi zima na hlavu, jsem dohola!“ Smála jsem se, až jsem upadla a praštila se do nosu. Tekla mi červená. A ten cvok uklouzl taky, upadl a zlámal si ruku. Tak jsem se seznámila se svým manželem.

·         Kamarádi mému psu z legrace říkají „Otec Terez“. Nedokáže zkrátka jen tak projít mimo svých spolubratří, kteří potřebují pomoc. Všechno to začalo loni v zimě, když zpod nějaké převrácené bedny na staveništi v sousední ulici vytáhl čtyři polozmrzlá štěňata i s jejich mámou. Potom mi začal domů nosit koťata. Dneska se specializuje na kontejnery: zachraňuje koťata i štěňata a jednou přitáhl morče. Doma nalezence všemožně oblizuje a očuchává, nejspíš lituje, že jim nemůže nabídnout vlastní mlíčko. Samozřejmě, skutečná péče o ně je potom na mě. Stejně tak jako hledání soucitných duší, které si je vezmou. Ale na svého psa jsem pyšná, je to klaďas!

·         Jsme spolu už pět let, ale dosud jsem se nedokázal své partnerce přiznat, že já jsem ten dotyčný, s nímž dva roky vedla zuřivé spory na stránkách o Harry Potterovi. Bojím se, že by mě přizabila.

·         Když mi bylo patnáct, půjčoval mi děda na koňské farmě, kde tehdy pracoval jako koňák, koně. Jednou pozdě večer mi půjčil svého oblíbeného hřebce, krásného ryzáka. Nechal jsem koni úplnou volnost. Letěl jako pták. Byl šťastný, že se může proběhnout. A najednou, v plném trysku – stop, zastavil na místě, málem jsem přeletěl přes jeho hlavu. „Co děláš“, čílil jsem se. „Jeď!“ Mlaskal jsem, šťouchal ho bosýma nohama, ani se nehnul. Tak jsem ho nechal. Rozešel se pomalým krokem. A po chvilce jsem ve světle lamp z vesnice uviděl přes cestu natáhnutý hliníkový drát. Byl by mi nepochybně prořízl krk. Položil jsem se na koně, drát jsme podjeli a hřebec se znovu rozletěl ze vší síly. Víckrát už jsem se ani nepokoušel ho nějak řídit. Byl stokrát moudřejší, než já.

zdroj pronaladu.cz